Jdi na obsah Jdi na menu
 


Apuseni, Rumunsko

17. 4. 2011

čtvrtek 3. 3.

Odjíždím na sraz – Svitavy – čistírna odpadních vod. Nikde nikdo. Hu nepřipraven. Šplouchy přijíždí v noci. Balíme do 3 hodin v noci – paráda. Padáme do spacáků v zasedací místnosti.

pátek 4. 3.

Budíček velmi brzo … určitě jsme se perfektně vyspali. A tak dobalujeme, snídáme a zjišťujeme, co nám chybí. Dále využiji záznamu Hu:

„Fotíme a v 7:15 odjíždíme. (Super, to však netuším, že budeme zastavovat každých 30 minut … zastávka v Letovicích, Penny … Šplouchy nemá čaj … Pavel potřebuje čůrat, vypil moc čaje …) Sehramice – Dan odmítá zastavit na koleno (29 km!). Čas 8:10 – 39 km – nafta – 76 l. Čas 9:37 – Slovensko – stavíme a kupujeme dálniční známku Hungary – 26,50 €. Čas 12:15-12:45 – 342 km – venčíme smečky, všichni jsou v pohodě, jenom Pavel chce stále čůrat. Čas 16:45 – 644 km – hranice Romania, Arad. Nafta 74 l, mírné zdržení do 17:00/ zlom na 18:00!“

Od teď nevíme, kolik je hodin. Časový posun nám dělá problémy. Přijíždíme na smluvené místo – Nojorid, kde nás čeká příjemné překvapení. Domácí nám nachystali místnost pro přespání, kde je zatopeno, útulno. Venčíme, krmíme a seznamujeme se s domácími. Kecáme dlouho do noci. Domlouváme naše plány a konzultujeme je s Markem a Editou. Naše plány jsou dostat se na sníh zítra ráno 5. 3. Návrat bude nejpozději 17. 3. Marek již později nemůže.

sobota 5. 3.

Mírovy zápisky jsou stručné, ale tohle byl jeden z nejnáročnějších dnů. Museli jsme najít místo pro start, připravit smečky (ještě netušily, co je čeká), zabalit všechno do vaku. To byl pro některé účastníky nadlidský výkon. Výkřiky: Mně se to tam nevejde! se opakují čím dál častěji. Já jsem docela v pohodě. Mám všechno vyzkoušené a tak mi zbývá navrch saní akorát spacák a karimatka. Jak nakonec zjišťuji, vezu spoustu zbytečných věcí. Mám první problém, trhám zip u vaku a tak po celou dobu musím vak převazovat gumicukem. Co nám píše Hu:

"Budíček v 6:30 (zase jsme se hodně vyspali), v 7:53 vyrážíme ve společnosti domácích a jejich bíglíků směr Dračí jezero. V 10:52 Remeti (Remec). Je tu krásné jaro.“

Zde Mírovy záznamy přerušuje příjezd k jezeru. Paráda. Je pod sněhem a zamrzlé. Zastavujeme a kontrolujeme stav sněhu. Ještě je ho málo a tak pokračujeme dále. Dorážíme do vesničky, kde nám místní radí, co a jak dál. Sněhu je zde málo a tak ještě pokračujeme výš. Jak říkal Marek, rozdíl 100 výškových metrů je opravdu znát. U mostu otáčíme konvoj. Sněhu je dost, a tak vytahujeme psy, vybavení, rum… 15:00 vyrážíme v pořadí Dan, Míra, Pavel. Bíglíci jsou zpátky z procházky a pak nám sekundují při startu. Jsem překvapený, jak to vyrazilo. Saně jsou pěkně těžké, odhadem 100-120 kg. Malamutům to nedělá žádný problém. Cca 17:30 Stana de Vale, nástupní místo do hor. Zabivakujeme, vaříme a asi ve 21:00 zaléháme u vodopádu Izvor Minunilor. Mně se celou noc zdá, že mi na hlavu padá voda – to ten vodopád…

neděle 6. 3.

„Budíček 6:00, čistíme stan. 6:30, je zataženo, snídáme. Dan v permanentní náladě. (Jsem nasranej … nevím proč, vždyť mě to baví a všechno funguje. Asi tuším, co přijde za problémy.) Začíná sněžit. Vyrážíme v 9:00. (Myslím, že to je rekord. To už se nám nikdy nepodaří.) Jedeme po červené turistické značce, po silnici, mírně stoupáme a pak se dostáváme do těžšího terénu. (Myslí tím, že musíme tahat saně ve dvou skoro v kolmém svahu, úzkým korytem, krok za krokem.) Škrabeme se na Pupek, je mlha a stále sněží. Přehlédneme značku, obhlížíme kudy se pustit dolů a vtom Dan jede střemhlav z prudkého svahu. (Viděl jsem skútrovou trať a dole v mlze značku. Nějak mi nedošlo, že svah může být prudký a nesjízdný. Velká chyba.) Jdu ho hledat, dolujeme saně a psy do vrchu. Pavel nahoře hlídá ostatní psy, pěkně vymrzli, pořádně tam fučelo. Hledáme, kudy se dá sjet dolů, a sjíždíme do sedla. Přejíždíme údolí, máme toho nad hlavu.

V 15:00 bivakujeme, rozpouštíme sníh, občas se objeví slunko a vyjasní se. Odhalí nám okolní kopce, zjišťujeme, kudy jsme se měli dát z Pupku. Přijíždí skupina na skútrech, ale vše je v pohodě. Alespoň budeme mít ráno víc utaženou trať. Byl jsem se podívat za obzor. Čeká nás pěkná hřebenovka. Dnes jsme využili sněžnice. (Nutno podotknout, že bez nich je pohyb mimo trať nemožný.) Sněhu je mimo projeté trati do půli stehen. Dan staví stan a v 18:00 zalézá. Já v 19:00. Šplouchy stále ještě něco kutí. Venku stále fouká a sněží. Ve stanu je citelná zima. Pejskové jsou smotaní v klubíčcích a chrní.“

pondělí 7. 3.

„Probouzíme se, ve stanu je vše omrzlé. Nemůžeme se nějak vyhrabat. Dan v konstantní náladě. Pomalu balíme. Dál se nám moc nechce. Sněží a fouká. Přijela skupina na skútrech. Fotí se se psy, předali jsme si kontakty. Domluvili jsme se, že nám projedou trasu směr Padiš. Vyrážíme až v 11:00. (Už na ně tak hodinu čekám – standardně každé ráno.) Cesta po skútrech je zafoukaná a navíc je mlha. U prvního rozcestníku vyrážíme špatným směrem, jedeme směr Vladěasa. Po trmácení v metrovém sněhu se vracíme k rozcestí, zkoumáme trasu, mlha trošku mizí a tak zhruba vidíme směr. Pod strmým kopcem je několik značek směr Padiš. (Sakra jak se tam ty skútry dostaly?!) S Pavlem jsme se vydali na průzkum. Turistická značka vede traversem v umrzlém terénu. Tohle nesjedeme. Objevuji náznak trasy po skútrech. Je to kolmo dolů!“

Když si vzpomenu, co jsem sjížděl předtím a musel jsem se vrátit, Míra mi pomáhal do kopce – tak to byla balada. Pavel se musel asi zbláznit. Než se nadechnu, je dole. Vycvakávám psy ze zádových šňůr a padám. Těžké saně si se mnou dělají, co chtějí. Rovina a zastavuji. Řítí se na mě Míra s gronlandy. Všichni žijeme. Doufám, že to nepojedeme nahoru. Jak se později ukáže, jsem na omylu.

„Po krkolomném sjezdu jsme se dostali na planinu. Pokračujeme dál po slabě znatelné trase do skútrů. Hledáme značky (při cestě zpět je nacházíme). Před námi za terénní vlnou objevujeme starou, napůl rozpadlou salaš. Pro nás dnešní hotel. Uvnitř jsou i kamna! Uvážeme psy a roztápíme, abychom ušetřili benzín. V chatrči jsou něco jako dvě postele, na nich spacáky, deky. Vše pod sněhem a tak doufáme, že se majitelé nevrátí. Nakrmíme psy a sebe (Mírovi to strašně „chutná“) a snažíme se utěsnit mezery mezi prkny. Strašně fouká. Noc na slaměné podestýlce byla celkem přijatelná. (Já se probouzím oteklý, jsme alergický na seno a slámu.)“

úterý 8. 3.

„5:30 svítá. Přemlouvám se vyhrabat ze spacáku, sluníčko mě vytahuje. Je krásné ráno, červánky, obloha jak vymetená. Chystám dřevo a obskakuji ty dva spáče zahrabané ve spacáku. (Pavla s Danem) Jdu na obhlídku trati po skútrech, vede přes malé údolí do protilehlého svahu. Pejskové se vyhřívají na sluníčku. V chatě zavládla nekázeň. Osádka si vynucuje den pauzy. Nepovoluje se! Sušíme spacáky na sluníčku. Pavel zjišťuje, že mu Ken rozkousal postroj. Proletěl komínem. Balení je čím dál delší. (Jak pro koho, já se opět opaluji vedle naloženého tobogánu.)

Vyrážíme až ve 13:00. Po startu se mi servou psi (gróňáci jsou po odpočinku nervózní), Jack v prvním sjezdu kálí a už je vše na kupě. Jedeme po trati ujeté skútry. Narážíme na modrou a červenou značku. Přijíždíme do kempu a pokračujeme po modré na Padiš. Na začátku osady nás předjíždí Nisan a řidič nám něco vysvětluje. Za chvíli chápeme co. Proti nám se po cestě vydala čtveřice pasteveckých psů. Nereagují na povely majitelů. Asi po půl hodině se nám podařilo rozestavěný penzion, z jehož dvora psi vyběhli, minout. Pak pokračujeme po nové cestě. Sjedeme serpentiny a dojíždí nás opět Nisan. Fotí si nás. Odbočujeme ze silničky a jedeme kousíček po skútrovce, až se dostaneme nad údolí. Kudy kam? Velím vpravo do kopce. Na kopci se stopa ztrácí (je tam jenom vysílač). Půjčuji si sněžnice a jdu na průzkum. Trasa od skútru je projetá přes hřeben, na kterém je vysílač, a vede do dalšího údolí, dál však nepokračuje. Zbývá otočit psy a jet zpět traversem do údolí. Danovi psi se při otáčení zamotávají a vyřizují si nějaké účty. Je to vyřešeno a otočeno. Já zjišťuji, že si Amálka přehryzala postroj. Pavel sjel bez problémů a čeká dole. Já se koulím, Dan má také problémy. Zajedeme k salaši. Odsud je vidět modrá, po které jsme měli původně jet. Obhlížíme salaš. Oproti minulé noci je to hotový Interhotel. Je utěsněná a kamna jsou také super.

Je 16:00 a je rozhodnuto, že se dál nejede. Táboříme. Ošetřujeme Jacka. (Po bližší kontrole měl menší poranění, moji jsou v pořádku.) Večer si dopřáváme smaženou slaninu, sušíme věci. Byl jsem zbaven funkce navigátora! Zítra určuje směr Dan. (To ještě netušíme, co nás čeká.) Slevili jsme z našich cílů. Zásada č. 1 – ráno rychle sbalit a vystartovat. Je 23:15, jdu na kutě. Dan už zařezává, Pavel dosoušel spacák.“

středa 9.3.

„Vstávám v 6:00 na budík. (Je to blázen, stejně vyjedeme v poledne!) Kluci ještě zařezávají. Rozdělávám oheň v kamnech. Ospalci postupně lezou ze spacáků. Balíme. Dan je hotov první. Čeká na nás, opaluje se. Odjíždíme v 10:30 do kopce směr jih. Snažíme se najít modrou značku. Bez úspěchu. Sjedeme k další stavbě a dáváme se směrem do údolí podél potoka, který vyhlodal do skály několik jeskyní. Sníh pomalu řídne. Míjíme pěkné ledopády. Vyjíždíme z lesa, před námi halda klád a dva dělníci s lakatošem. Ptáme se na cestu. Poradili nám, že máme projet vesnicí a dát se druhou odbočkou vlevo. (Já navrhuji otočku, sníh mizí a to ještě budeme klesat.) Projíždíme tedy vesnicí Casa de Piatra. Jedeme spíš potokem, než sněhem. Zdraví nás místní obyvatelé před koncem vesnice. Na cestě potkáváme obrovský náklaďák! Je přes celou šířku vozovky. Pavel předvádí bravurní práci se psy. Míjí náklaďák, jako by to dělal každý den. I my ho nějak objedeme. (Zajímalo by mě, kdo se divil víc, jestli řidič anebo my … ještě nás čeká spousta překvapení.) Odbočujeme z vozovky směrem na Brusturul. Stoupáme serpentinami a kocháme se. Postupně ubývá sníh, až jedem místy po hlíně a kamení. To by nebyl až takový problém, my zde však potkáváme traktor táhnoucí klády. Pavel se musel vyhnout mimo cestu.“

To dodnes nechápu. Když jsem přijel k traktoru, byly Pavlovy sáně bez psů mimo cestu, asi dva metry v příkopě. Pavel nikde. Po chvíli jsem zjistil, že má huskouny vypřáhnuté a odvedl je za klády a přivázal k maličké větvičce. K takové hůlce bych si netroufl uvázat ani jednoho malamuta. Opět získává body v práci se psy.

„Pomáháme si navzájem překonat traktor a klády. Dostali jsme se zase na sníh a po krátkém sjezdu zase mírně stoupáme do kopce ke stavení. Majitel nás nasměruje na projetou cestu. Vjíždíme do údolí. Přijíždíme k vesnici. Z lesa vyjíždí vozka s koňmi. Stavíme v kopci. Při rozjezdu mi Dan sejmul sanici brzdou (naštěstí se nikomu nic nestalo). Bivakujeme v 16:00 na vrcholku za vesnicí. Kocháme se západem slunce. Celý den bylo jasno. Rozděláváme oheň a pak jdeme v klidu spát. V noci mě a Pavla probraly podezřelé zvuky. Ani nedutáme a nasloucháme. Po chvíli si dodávám odvahy, beru čelovku a nůž a jdu na obhlídku. Nic podezřelého jsem nezjistil. Až ráno Pavel zjistil, že má Luckyho navolno. Asi šmejdil okolo stanu…“

čtvrtek 10. 3.

„Zase ráno vstávám první. Roztopím oheň a chystám snídani, vychází slunce a je hned teplo. V 10:50 chceme vyrazit. Už mám zapřaženo a uklízím řetěz, když se mi spřežení rozjelo pod kopec. Vyvlíklo se lano z kotvy. Nastala bitka. (Ještě že neutekli.) Měním lano a na druhý pokus vyjíždíme. Jedeme směr osada a dostáváme se na okraj ohrad, kde stojí koně s domorodci. Těch jsme potkali ještě několik. Míjíme je se střídavým úspěchem. Po projetí vesnicí se na chvíli dostáváme na červenou turistickou značku. Značka vede doleva po neprojetém terénu. Pokračujeme po cestě, až se dostaneme do lesa, kde jsme nuceni zabivakovat. Museli jsme překonat padlé stromy. Uděláme průzkum trati. Zítra nás čeká otevřené údolí s pilou. Zaleháme ve 21:00.“

pátek 11. 3.

„V 6:00 vstávám, připravuji vodu a snažím se roztopit oheň. Kluci postupně vstávají. Sušíme spacáky. Jsme ale v údolí a ještě v lese, moc dlouho slunce nesvítí. Chystáme se k odjezdu. Dělám novou šňůru z tažného lana. Vyrážíme před 11 hodinou. Jde to ztuha. Sněhu je po kolena, ale pomalu to zvládáme. Dostáváme se k pile. Dan se jde zeptat domorodců na cestu. Rada zní: Jet po trase vyjeté traktorem směr další pila a odtud se dostaneme na širší cestu. Dojíždíme do osady Padure. Dáváme se doleva a projíždíme dřevenou branou na silnici. To se nám však nezdá, tak se vracíme a jedeme na opačnou stranu. Sjíždíme serpentiny kamsi do údolí. Nejdříve potkáváme náklaďák a pak lesáky s koňmi. Kluci se jdou zeptat (no zeptat, mávat rukama, nohama). Tudy cesta také nevede. Otočka a jedeme zpět ke druhé pile, kde odbočujeme do lesa. Chvíli jedeme podél ohrady, až skončíme na mýtině, odkud se dál už nedá jet. Vracíme se zpět do údolí k pile, kde jsme dnes začínali, vydáme se směrem na sever. Jedeme po lesní cestě, která nás po menším zaváhání přivede do údolí, kde jsme včera o pár desítek metrů dál bivakovali. Jedeme směrem do vesnice mezi ohradami, zase kufrujeme, vracíme se a nad vesnicí bivakujeme.

Je zde signál a tak voláme domů. Dostáváme zprávy, že zítra má být až +15 °C a dnes bylo +12 °C, což nám potvrdil i Marek, se kterým mluvil Dan. Je ochoten nám přijet naproti. Zatím odmítáme, až co ukáže zítřek. U ohně sušíme promočené boty. Kluci jdou ve 22:00 spát, mají toho za dnešek dost. Já ještě sedím a snažím se boty zcela dosušit. Jdu spát ve 23:45. Kluci ve stanu chrní, že se ohlížím k lesu, jestli neleze medvěd. Dochází rum! Pavel včera vykouřil poslední cigaretu.“

sobota 12. 3.

„Vstávám v 6:00 jako obvykle první. Balíme a snídáme. Současně vyjíždíme v 9:30. Dan jako první. Po pár metrech mu zalehá Agáta, nechce jít. Pokouším se předjet. Ale v cestě je kotva! Zapasovala se pod saně. Potáhla Danovi saně a spřežení se zamotala do sebe. Chvíli nám trvalo, než jsme našli, kde je kdo, protože byli na jedné hromadě. Incident se obešel bez následků. Jedeme směr vesnice, ale jedeme nad ní. Potom se dostáváme do lesa a vjíždíme do osady, kde jsme odbočovali na červenou značku. Potkáváme koňský povoz. Uhneme psy z cesty do ohrady. Když přejede, vracíme se zpět. Vtom jede další, uhneme do vedlejší cesty, jenže Rumun s povozem jede naším směrem. Vše proběhne celkem bez problémů. Dan se ptá na cestu. Posílají nás směr náš bivak před dvěma dny. Už nevíme, čemu věřit. Jedeme po stopách koňského povozu. Cesta stoupá lesem. Po chvíli narazíme na modrou značku. Potkáme asi třetí osadu, o které si myslíme, že je to Calinasia. Znovu klesáme a jedeme směrem na východ. Konečně jsme dorazili do pravé Calinasie. Jedeme po cestě směrem do údolí. To se nám nezdá a tak se vracíme zpět a začínáme brodit hluboký mokrý sníh. Psům se moc nechce. Nad liduprázdnou vesnicí znovu studujeme mapu s GPS a kompasem. Zjišťujeme, že tudy cesta nevede, velím zpět k návratu s konstatováním: Když to nevyjde, tak sním mapu k večeři. (Pro jistotu ji ztratil někde v hlubokém sněhu.) Musíme zpátky na cestu do údolí. Přes nedůvěřivé pohledy teamu stále klesáme podél potoka, až narazíme na cestu směr Padiš.

Dostáváme se na naši bivakovou salaš pod vysílačem z úterka. Ubylo zde spoustu sněhu. Domlouváme se, že zítra budeme pokračovat zpět po trase, po které jsme přijeli v úterý. Dana začíná bolet v krku. Pavel ho léčí Coldrekem. Dan je zádumčivý, nemá rum a je v konstantní náladě. Zase jde spát první v 19:30.“

neděle 13. 3.

„Cesta celkem ubíhá. Jedeme po široké cestě. Místy je vytáto až na podklad. Je teplo, slunce nám pálí do zad. U rekreačního střediska na Padiši je opět otevřená brána. Projíždím okolo jako první. Hned za mnou se vydá smečka čtyř ovčáckých psů. Několik desítek metrů nás pronásledují. Otočili se v zatáčce na konci osady přímo proti Pavlovi, který jede za mnou. Snaží se napadnout spřežení. Jeden cvaknul Luckyho. Dan je zahnal svým hurónským řevem. Hned za vesnicí se vzpamatováváme a přijíždí náš známý průvodce na skútrech. Už se k nám hlásil jako k přátelům. Lámaně se s ním domlouváme, když v tom jeden z jeho klientů sundá přilbu a zeptá se: A odkiaľ vy ste? Byl to Slovák a Dan ho zná z Oravy. Jedeme směr Varanosia, potkáváme skupinu šesti turistů. Jsou to Rusové a Maďaři a šlapou pěšky. Přijíždíme k salaši, kde jsme spali v pondělí. Kluci zastavují. Mně se psi přetahují mezi boudou a trasou tak dlouho, až dojde ke kontaktu. Míša má prokousnutý čumák a Nyck nohu. Ale nic tragického. Je to jen povrchové škrábnutí. Znovu nás objíždějí skútry. Radí nám, jak do následující stěny. Dá se objet serpentinami po pravé straně. Ty jsme však nenašli, což byla velká chyba. Šplháme se téměř po kolmé stěně. Navzájem si pomáháme a s vypětím sil svých i psů se dostáváme na vrchol.

Odpočíváme a kocháme se okolními vrcholky u rozcestníku (Padiš, Stana de Vale, Vladěasa). Rozhodujeme se, jestli sjedeme dolů do Stana de Vale a ukončíme naše putování, anebo pojedeme směr Vladěasa. Opět nás dojíždí skútraři, kteří byli na Vladěase a podle jejich informací je místy málo sněhu. To rozhodlo, že se jede dolů. Pokouším se dovolat Markovi. Po několika pokusech se to podaří. Přijede pro nás k prameni Imunilor. V 15:00 dojíždíme na místo. Marek s Editou dojíždějí po 17. hod. Nakládáme psy do vozíku a výbavu nahážeme do auta. V 18:00 odjíždíme směr Nojorid. Cesta trvá asi dvě hodiny. V místě naší výchozí stanice krmíme psy a sebe. Přijímáme pozvání k Markovi do domečku. Tam se postupně sprchujeme a pak při pálence a vínu diskutujeme do 1:30 ráno.“

pondělí 14. 3.

Ráno je budíček jako vždy. Dnes vstáváme všichni zároveň. Vaříme snídani na zápraží, napojíme psy, přebereme hromady věcí a vytřídíme ty potřebné. V 10:00 vyrážíme směr domov. Cesta ubíhá bez problémů… Zde se Mírovy záznamy z jistých důvodů ztrácejí. Takže já řídím, Míra spí na sedadle spolujezdce a Pavel jede na ležáka ve dvojce. Jednou po cestě venčíme a zbytek týmu opět usíná. S menšími přestávkami na tankování okolo páté překračujeme hranice do ČR. Do Brna se dostáváme po dálnici bez problémů. Nejhorší úsek je z Brna do Svitav. Jsem unavený, cesta se klikatí a kamióňákům se zdá, že 90 km/hod je málo. Tlačí se na mě, předjíždí, vytlačují z vozovky… No ohleduplnost sama. Okolo osmé jsme ve Svitavách na čističce. Nakrmíme a necháme se zavézt na večeři a pivko. Zde naše výprava končí.

THE END

Fotogalerie u Míry na rajčeti. Autoři fotek: Míra Hurych, Pavel Šplouchal, Dan Navrátil, Marek Šmíd

 

Náhledy fotografií ze složky Rumunsko